Srpen 2013

Síla slova

28. srpna 2013 v 17:36 | Dreamy Girl |  Výlevy
Sedím ve své posteli a prohlížím si čerstvou jizvu na ruce (když vaříte, opatrně, prosím) a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby se dali prohlédnout jizvy na duši. Vypadaly by stejně? Kolik z nás by bylo bez jediné jizvičky? A našel by se vůbec někdo takový?

Lidé si často neuvědomují, jak jedno nerozvážné slovo může někomu jinému ublížit. Proto sestále časteji zamýšlím nad tím, co komu říkám. Vlastně mě natolik děsí ta moc, kterou slovo má, že se mi čím dál víc žije lépe potichu. Jsou chvíle, kdy mlčím i když bych nemusela a je mi hezky. Nebojím se, že řeknu něco, co někoho zraní/urazí/nepotěší... Ovšem život ve strachu z toho, že někoho zraním něčím, co řeknu, se mi taky nelíbí.

U zranění slovem samozřejmě nejvíc záleží na tom, kdo vám danou věc řekne. Je jasné, že víc to člověka zamrzí od někoho blízkého než od cizího.
Zároveň je rozhodující i to, jak moc je daný člověk citlivý. Někomu může ublížit to, co tomu druhému připadá naprosto normální.
A abych nezapomněla, víc každému ublíží něco špatně řečeného o něčem, co je mu blízké, má to rád, to je asi jasné.

Víte, co je na tom ale nejhorší? Že to je mnohem komplikovanější. Samozřejmě. Nic není jednoduché/ jednoznačné, natož věci týkající se lidské psychiky.

A proč o tom vlastně píšu? Protože se čím dál víc zamýšlím nad tím, co všechno jsem si schopná vzít osobně, vztáhnout na sebe, pustit si k tělu. Věc, kterou bych mohla dělat, že neslyším, mě ničí ještě nekonoečnou dobu potom, co byla vyřčena. A taky mě dokáže trápit věc, kterou někdo řekne jen tak mezi řečí, aniž by tím cokoli myslel.
Asi jsem v tomhle samotrýznitel nebo vážně nevím.

A malé poselství závěrem: zamýšlejte se, prosím, alespoň maličko, nad tím, co komu říkáte. Určitě vás některá slova taky "bolí".

Máte nějakou radu, jak si nenechat ublížit slovem?

Nothing will be ok

20. srpna 2013 v 19:16 | Dreamy Girl |  Výlevy
Jsou dny, který vás sice stojí spoustu úsilí, ale večer jsete rádi, že už to máte za sebou. A jsou dny, který vás taky stojí spoustu úsilí, ale večer se vám neuleví. Straší vám to pořád v hlavě, nemůžete jíst, nemůžete spát, nesoustředíte se, jste podráždění...
Nevím, co se děje, ale vůbec se mi to nelíbí. Navíc se neděje nic tak hrozného, všechno je to jen a jen v mojí hlavě.
Mám momentálně pocit, že už nic nemá cenu. A nemám pro to žádný rozumný vysvětlení. Prostě se jen ve mně něco zlomilo a připadám si neskutečně nicotná. Jako bych ani nebyla.
Nevidím budoucnost, nevím, co by tam mělo být, pokud nějaká vůbec je. Nedokážu se smířit s tím, co není. A ani s tím, co je.
Cítím, že můj život není takový jaký bych ho chtěla. A ani já nejsem taková, jaká bych chtěla být. A nic se neubírá tím správným směrem. Jsem neúplná, kus mě chybí a já už jsem zoufalá z neustálého hledání toho, co to je. Když to, sakra, není!
Stagnuju, neposouvám se dál, nevím, co s tím. Můj život je nenaplněný, ano, nenaplněný, to je to správné slovo.
Přestávám věřit v lepší zítřky a přestávám doufat. Je to marný.

Co vidíte ve své budoucnosti vy?

Zážitky z MHD

8. srpna 2013 v 3:46 | Dreamy Girl |  Téma týdne
MHD, věc tak běžná, užívaná absolutně automaticky a často jen z "musu", někdy s odporem. Ano, mohla bych psát, že někteří spolucestující, zláště teď v létě, nejsou tou nejvoňavější věcí na kterou můžete narazit, ale... Jednoduše se mi nechce. Proč taky?
Každý má jistě své různé zkušenosti z MHD a s odstupem času tyhle drobné epizodky obvykle ani nestojí za řeč.
Mně však uvízla v hlavě jedna, která stojí za zmínku i teď, po nějaké době. Dle mého názoru, samozřejmě.
Byl jarní den, tuším květen. Sluníčko lehce svítilo, na nebi ani mráček. Jela jsem svou obvyklou trasu tramvají, dívala se z okna a hlavou mi běhala spousta myšlenek. Tak jako obvykle, neutříděné zmatené odbíhání od myšlenky k myšlence.
Zde je důležité říci, že obvykle patřím do skupiny lidí se sluchátky na uších (ne však klapkami na očích!), tenkrát jsem však sluchátka neměla. A ano, je to pro náš příběh zásadní a ano, už se dostáváme k pointě.
Jsem ráda, že jsem ta sluchátka neměla. Kdybych je totiž bývala měla, přišla bych o zásadní rozhovor. A ač vím, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, tentokrát to nešlo jinak.
Po tom, co se zhruba čtyřletá holčička zeptala svého tatínka, cituji: "A ohníčky, to jsou něco jako mláďátka od sluníčka?", prostě nešlo nepočkat na odpověď, uznejte sami. Odpověď tatínka byla sice krátká, ale vlastně dostačující: "No, zlatíčko, tak nějak."
Možná si říkáte, cože je na tom tak superskvělého, že vám o tom musím psát. No, v podstatě nic. A nebo taky všechno, jak se to vezme.
Jako první oceňuji tatínka za reakci. Že se nezačal smát, protože pro jeho dcerku to bylo důležité a smích by všechno zkazil. Avšak zásadní je otázka sama, nikoli odpověď. Byla totiž pronesena s takovou vážností a v tak hlubokém zamyšelní, až mě to dojalo. Možná jsem divná, možná jsem až přespříliš sentimentální, ale tak to je. Prostě to ve mně zanechalo pocit, že to s těmi dnešními dětmi není tak zlé, že je na světě pořád co objevovat a že je prostě krásné být toho všeho součástí.
No a v neposlední řadě musím vyzdvihnout fantazii dané holčičky. Nebo vás by to snad napadlo? :)

PS: Pokud by někdo chtěl jezdit tramvají a čekat na nějakou další otázku této holčičky, doporučuji tramvaj číslo 20 směrem na Sídliště Barrandov. ;)