Prosinec 2011

Leze leze po železe...

31. prosince 2011 v 17:45 | Dreamy Girl |  Výlevy

... novoroní deprese. A opět po roce dolezla až ke mně. Jak typický.
Zase mám prostě ten vnitřní pocit totální destrukce, naprostý marnosti a úplnýho opovržení sama sebou.
Trochu jsem se zamyslela ( páni, jak nebývalý jev ) během jedné ze svých bezspánkových nocí a dospěla jsem k závěru, že jsem opravdu divná. Globálně taky, ale teď mám na mysli přesně tuhle novoroční depresi.
Pro většinu lidí je nový rok šanci začít znovu, jinak, líp. Je to období doufání. Doufání, že v novým roce konečně najdete odvahu změnit to, co už dlouho změnit chcete. Že konečně budete sami sebou a nebudete se toho bát. Tisíckrát se ujistíte, že už nikdy nic nevzdáte, že konečně začnete žít. Žít v pravém slova smyslu, tak jak to opravdu chcete. Slíbíte si, že začnete cvičit. Pravidelně. Budete víc šetřit a nebudete rozhazovat za hlouposti.
Většině lidem tento stav doufání pomůže dobře vkročit do budoucna. U mě to tak prostě nefunguje. Tisíckrát si tohle všechno můžu zopakovat a stejně mě to vždycky naplní zoufalstvím a ne očekávaným optimismem. Někde bude zřejmě chyba.
Pro mě je přelom roku obdobím rekapitulace toho uběhlého. Bezděky přemýšlím nad tím, co všechno jsem zase udělala špatně, co všechno jsem zase zkazila, co všechno nestálo za nic. Vybaví se mi spoustu situací, kdy šlo něco udělat, zvládnout, říct líp. Vyběhnou na mě dny a okamžiky, který jsem si neužila a který mi utekly. Prostě jsou nenávratně pryč a já s tím nemůžu vůbec nic dělat. Je to prostě pryč a nikdy se nevrátí. Jediné co se dá dělat, je zapomenout a jít dál. Poučit se z chyb a neopakovat je.
A přesně tyhle myšlenky mě ničí. Jak je ale dostat z hlavy? Když jsem nikdy nechtěla aby tam byly?
Přijde někdy doba, kdy se budu na nový rok těšit a ne z něj mít deprese?



P.S.: Pokud to vůbec někdo bude číst, tak vám chci popřát jen to nejlepší do nového roku. Ať je přesně takový jaký ho chcete. A dneska si to pořádně užijte ;)

Úsměv

15. prosince 2011 v 13:26 | Dreamy Girl |  Výlevy
Jedno slovo. Jeden okamžik. A přesto znamená tolik. Je zajímavý, jak jeden jediný úsměv dokáže změnit spoustu věcí. Náladu, sny, doufání, celý deni celý život. Stačí jen, aby byl od toho správného člověka.
On se na mě totiž usmál! Je to už pár dní, ale pořád je to sladký. :)
Jinak se v mém životě nic zásadního neděje. Pořád stejná nuda. Kdy už se stane něco fakt výjimečnýho ( jak se to sakra píše??), něco co bude konečně stát za to?
Už mě to vážně nebaví. Potloukat se od ničeho k ničemu. Nežít. Jen přežívat. Je to dost deprimující...
Ale protože jsem Ta zasněná, tak pořád doufám, pořád věřím. Co jinýho mi taky zbývá??

On tě nechce

7. prosince 2011 v 12:30 | Dreamy Girl |  Poetry
Cloumá to se mnou víc, než jsem si ochotna připustit. Bohužel mi asi nic jiného než to akceptovat nezbyde. Protože tahle básnička je jen důkazem toho, že mi z NĚJ opravdu hrabe. :)

On tě nechce

Vidím tě všude,
i když tam nejsi,
vidím tě všude,
i když nechci.

Aniž to víš,
nemůžu tě dostat z hlavy,
ale slona potkám spíš,
než se dáme dohromady.

Kdybys tušil aspoň lehce,
jak to se mnou cloumá,
říkám si jen ,, On tě nechce´´
moje srdce samo bloumá.

Kolik už slz jsem vyplakala
na moře by stačilo
a proč pocit mám, že Slunce
jako by se mračilo?

Třicetkrát tvé jméno psáno,
mým písmem tiskacím
a není mi přáno.
K modlidbám se obracím.

Poznámka pod čarou ;) : 30 x napsáno v deníku. Zoufalý, co?

Píseň o dětství

6. prosince 2011 v 12:30 | Dreamy Girl |  Poetry

Jaroslav Saifert

Píseň o dětství

Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz.
A nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.

A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou
teprve míti před sebou.

Tak nádherné verše nikdy nenapíšu. Nádherně to zní, všechno je tam, kde to má být. Dokonalost sama.

Vánoční deprese

5. prosince 2011 v 12:30 | Dreamy Girl |  Výlevy
Máme za sebou už dvě adventní neděle. Vánoce se zase nezadržitelně blíží. To je přeci krása, že?
Malý háček je v tom, že stále nemám ani jediný dárek. Dokonce ani vizi toho, co bych chtěla darovat.
Začínám mít pocit, že mě opustilo kouzlo Vánoc, že ztratily svůj význam a každý se jen honí za tím nejlepším a nejdražším dárkem, už od listopadu nám obchodní domy nabízí zaručeně nejvýhodnější sortiment na Vánoce. A bez něj přece nemůžete mít ,šťastné a veselé´. Lidé nestíhají, cukroví kupují v obchodě, berou si půjčky, aby je mimimálně do dalších Vánoc zase spláceli, nestihnou se zastavit a užít si to opojné kouzlo, dětský úsměv ani vůni jehličí.
Je mi z toho smutno. Kam se podělo původní kouzlo těchto svátků?
Chybí mi to bezelstné těšení na atmosféru, vůni čaje se skořicí, františka, cinkot babičina starobylého svícnu, na pohádky, na zapalování adventního věnce, na pojídání čokoládového kalendáře, na kupování a balení dárků, na koledy, na sníh, cukroví..
Zdobení stromečku je nudná rutina, která se dělat prostě musí. Se salátem je zbytečně moc práce, zlaté prasátko pověra, jmelí uschne a dělá bordel, půlnoční mše přežitý zvyk. Ale proč? Proč se dobrovolně připravujeme o nejkrásnější dny v roce? Dny, které by měly být naplněné láskou.
A je ještě nějaká naděje, že se vše vrátí do původních kolejí?
Přeji šťastné a veselé, přeji všem, aby si to letos opravdu užili a nestresovali se hloupostmi..

Souboj vůle s chutí

4. prosince 2011 v 11:30 | Dreamy Girl |  Výlevy
Taky by se to mohlo jmenovat Donut aneb jak jsem svedla vnitřní boj o kus žvance.
Bylo deset večer, na mém stole ležel donut připravený na zítra k svačině. Ale jako by mi nějaký hlas našeptával ,,Dej si ho, vždyť do zítra okorá...´´
Problém byl v tom, že vypadal opravdu lákavě, voňavá banánová poleva (moje nejoblíbenější) a čokoládová posypka... Zvážila jsem si pro a proti.
Je asi jasný, jak to zákonitě muselo dopadnout... :)

Stín

3. prosince 2011 v 18:30 | Dreamy Girl |  Poetry
Poslední dobou ze mě lezou verše skoro na počkání. Co na tom, že nakonec za moc nestojí? Dostanu ze sebe, co potřebuju a to mi vlastně satčí.

Stín

Mám na duši stín
a velkou tíhu nesu si,
budoucnost nejasná,
za sebou špatné pokusy.

Mám na duši stín
a potřebuju tvoje světlo,
chci slunce a déšť,
aby štěstí všude kvetlo.

Mám na duši stín
a zatím žádné řešení,
můj život jako dům,
co opraví se z lešení.

Mám na duši stín
a v očích slzy stále,
hledám, kdo to za mě vyřeší,
hledám záchranáře krále.

Mám na duši stín
a nechci aby tam byl
a chci hezké chvíle,
protože život je spojení chvil.

Mám na duši stín
a snad se s tím učím žít,
život může být lepší,
stačí jen trochu chtít ..

Mám podivný pocit, že se mnou něco není v pořádku.. Je to láska a nebo senilita? (senilita v 17 letech? :D) Chtělo by to nějaké rychlé řešení, jak z toho ven nebo mě to rozežere zaživa..

Osamělé mlčení

3. prosince 2011 v 16:58 | Dreamy Girl |  Výlevy
Je to možná trochu zvláštní, ale je to pár dní zpátky, kdy jsem se byla projít po Petříně. Proč zvláštní? Protože procházet se po ,,místě lásky´´ sama, vypadá trochu podezřele, lítostivě nebo zoufale. Záleží z jakého úhlu pohledu se na to díváte.
Takže, ano, je to trochu zvláštní, ale já chtěla být sama. Chtěla jsem fotit. Fotit a mlčet u toho. Nemuset chvíli reagovat, nemuset vnímat, jen mlčet a přemýšlet. Být chvíli trochu sobec a přemýšlet o sobě a svých problémech. A to jde jedině, když je člověk sám.
Fotky nakonec nejsou nic moc, ale bylo to fajn. :)